Aloe morijensis
Umístíme ideálně na slunce či do polostínu.
Zaléváme vždy několik dní po vyschnutí substrátu. V zimě zálivku omezíme.
Krátkodobě snese i -2 °C. Rostlina však není mrazuvzdorná.
Specifické epiteton morijensis odkazuje na místo výskytu druhu poblíž Morijo v Keni.
Aloe morijensis byla popsána v roce 1979 autory Susan Carter a Peter Edward Brandham. Druhové jméno morijensis odkazuje na výskyt druhu poblíž Morijo v Keni. V přírodě roste na skalnatých svazích v travnatých křovinách ve vyšších polohách okolo 2 500 metrů nad mořem.
Listy jsou jasně zelené, listová čepel může mít až kolem 17 cm na délku a přibližně 3 cm na šířku. Na listech se objevuje několik podlouhlých světlých skvrn, povrch je hladký a na okraji jsou zelené až nahnědlé zuby. Rostlina se větví primárně od báze a postupně vytváří téměř vzpřímené až rozložité výhony, které mohou dosahovat délky až kolem 1 m a tloušťky asi 1,5 cm.
Květy mají žluté až oranžové zbarvení. Při dobrých podmínkách může Aloe morijensis nakvétat v průběhu roku.
Aloe morijensis se pěstuje na co nejsvětlejším stanovišti v propustném substrátu a se střídmou zálivkou, aby kořeny nezůstávaly dlouho ve vlhku. Hnojení není nutné a rostlině obvykle vyhovuje chudší režim. Vzhledem k tomu, že výhony časem rostou do délky a mohou poléhat, je vhodné dopřát jí místo, kde se může volně rozkládat nebo ji případně lehce usměrnit. Aloe morijensis je spolehlivá volba pro každého, kdo chce méně běžný druh aloe s výrazným růstem.